O nás

• Budova B v areálu univerzity – poskytuje hlavní zázemí pro vědeckou práci i výuku vyučovaných předmětů, kanceláře ústavu se nacházejí ve 4. podlaží, učebny ve 4. a 6. podlaží
• Laboratoř mechaniky zemin v areálu univerzity ve 4. podlaží – poskytuje zázemí pro zkoušky potřebné ke klasifikaci zemin pro stavební účely.  Od zkoušek indexových, nutných k návrhu staveb pro úpravy krajiny, až po zkoušky mechanických charakteristik – deformačních a pevnostních – potřebných pro návrh staveb liniových a občanských.
• Living Lab (živá laboratoř) Masarykův les (ŠLP Křtiny, okolí městyse Křtiny). Living Lab aspiruje na to být součástí sítě evropských živých laboratoří konstituovaných v rámci projektu Horizon Europe Water 4 All. Laboratoř je explicitně zaměřená na řešení aspektů zadržení vody v lesích. Jejím posláním je poskytovat exaktní data srážkoodtokového procesu a hydrologické bilance v lesích a testovat objekty, které potenciálně k zadržení vody v lesích slouží.

• Vzhledem k tomu, že je ústav orientovaný aplikačně a projekčně, spolupráce s praxí a externími institucemi je nedílnou součástí jeho činnosti. Odborníci z praxe a spolupracujících institucí se podílí na praktické výuce a exkurzích, jsou součástí různých poradních orgánů na úrovni výuky, participují na projektech atp. Mezinárodní spolupráce je pak nastavena spíše na úroveň vědecko-výzkumné spolupráce, kdy společně se zahraničními kolegy členové ústavu publikují, podávají projekty, účastní se konferencí atp.

Odborná a posudková činnost

• Odborná a posudková činnost pracovníků ústavu se realizuje zejména v oblastech vodního hospodářství, krajinného inženýrství, příměstského lesnictví, územního plánování a rozvoje, rekreologie, materiálového inženýrství stavebního atp. Znalecká činnost pak v oboru lesního a vodního hospodářství a životního prostředí (soudní znalectví).

• Vznik ústavu se datuje do roku 1920, kdy byl formulován jako jeden ze 4 základních ústavů tehdy nově vzniklého Lesnického odboru Vysoké školy zemědělské v Brně. Při jeho založení stál jeden ze členů tzv. velké pětky, profesor lesnických staveb inženýrských a hrazení bystřin Ferdinand Müller. V době svého vzniku byla v zájmu ústavu zejména výuka silničního stavitelství, inženýrských staveb lesnických a hrazení bystřin.
• Od samého počátku byl ústav zaměřen nejen vědecko-pedagogicky, ale rovněž projektově, kdy prakticky okamžitě od zařazení školního lesního statku do organizační struktury VŠZ v roce 1923 zde započal s projektováním lesní dopravní sítě a lesnických staveb, stejně jako s řešením úprav vodních toků a vyhledávání vhodných profilů pro malé vodní nádrže. 
• Na koncept Ústavu lesnických staveb, který úspěšně vedl prof. Müller až do roku 1945, navázal prof. Dr. Ing. Leo Skatula, absolvent vídeňské Hochschule für Bodenkultur a proponent alpské školy hrazení bystřin, který vedl ústav do roku 1961. V této době měl ústav tři tzv. stolice: Lesní dopravnictví a hrazení bystřin, Pozemní stavitelství lesnické a zemědělské a Ochrana půd, vody a podnebí. 
• V roce 1950 byl ústav přejmenován na Katedru lesnických staveb a meliorací, výše uvedené stolice se staly samostatnými odděleními. V této době vzniká prof. Skatulou definovaný a prosazovaný koncept kombinace biologických a technických (biotechnických) opatření, který by měl být uplatňován v rámci všech leso-inženýrských opatření v rámci povodí drobných lesních toků. Uvedené komplexní pojetí biotechnických opatření v lesnickém stavitelství, lesnických melioracích a hrazení bystřin zůstává platné dodnes.
• V roce 1961 stanul v čele katedry prof. Ing. Otakar Riedl a mimo jiné i vzhledem k jeho odbornosti byla katedra přejmenována na Katedru lesnických staveb, meliorací a hrazení bystřin. Těžiště činnosti katedry v této době spočívalo především v řešení úkolů aplikované lesnické hydrologie, lesnických meliorací a hrazení bystřin. 
• V roce 1971 převzal vedení katedry prof. Ing. Jiří Beneš, který ji vedl do roku 1986, kdy byla katedra zrušena a její pracovníci byli dle svých odborností přeřazeni ke Katedře lesnické mechanizace a opravárenství a Katedře ochrany lesů. Vzhledem k odbornosti prof. Beneše bylo zaměření katedry v období 1971 – 1986 přesunuto spíše do oblasti zpřístupňování lesů, resp. k problematice optimalizace lesní cestní sítě v podmínkách tehdejších lesních hospodářských celků.

• Katedra lesnických staveb a meliorací byla obnovena k 1. 2. 1990 a v jejím čele stanul prof. Ing. Jiří Krešl. Prof. Krešl vedl katedru pouze do roku 1991, kdy byl zvolen děkanem LDF. V dubnu 1991 došlo k převedení Katedry lesnických staveb a meliorací na Ústav lesnických staveb a meliorací (organizační změnou v rámci celé tehdejší VŠZ). 
• Do čela ústavu v roce 1991 přichází prof. Ing. Jaroslav Herynek, který i přes svoji odbornost lesnických meliorací vytváří na ústavu opět rovnováhu mezi hlavními obory ústavu.
• V roce 1998 nastupuje na pozici vedoucího ústavu prof. Ing. Václav Tlapák, žák prof. Skatuly, který vedl ústav úspěšně do roku 2004. Prof. Tlapák stál u zrodu oboru Krajinného inženýrství na LDF, zejména jako reakci na v té době upadající zájem o „klasické“ lesnické stavitelství. V tomto období bylo dominantním tématem ústavu komplexní řešení krajinné biotechniky, tedy využití zásad formulovaných prof. Skatulou v požadavcích aktuální praxe lesního a krajinného inženýrství.
• Od roku 2004 do roku 2008 stanul v čele ústavu prof. Ing. Ilja Vyskot. Vzhledem ke své odbornosti se zasadil se o změnu názvu ústavu na Ústav tvorby a ochrany krajiny. Se změnou názvu ústavu nastolil prof. Vyskot směřování ústavu k integrovanému využití krajinného prostoru a odklonu od původních odborností ústavu.
• S nástupem prof. Dr. Ing. Miloslava Šlezingra do funkce vedoucího ústavu v roce 2008 došlo k opětovnému vyrovnání odborností ústavu, v roce 2012 byl pak ústav přejmenován na svůj současný název Ústav inženýrských staveb, tvorba a ochrany krajiny.
• V roce 2013 nastoupil do funkce vedoucího ústavu doc. Ing. Petr Kupec, Ph.D., který se odborně hlásí ke konceptu polyfunkčního využití krajinné biotechniky s využitím původních odborností ústavu, inženýrských staveb a lesnických meliorací a hrazení bystřin. Pod jeho vedením se ústav zaměřuje nejen na klasické lesnické a krajinářské aplikace krajinné biotechniky, ale i na využití krajinné biotechniky v kulturním a sociálním pojetí. Výrazným akcentem současného ústavu je rovněž věda a výzkum a internacionalizace a kooperace s partnerskými institucemi nejen v Evropě, ale i v jihovýchodní Asii.