prof. PhDr. August Bayer, dr. h. c. (1882–1942)

Po maturitě na gymnáziu v Jičíně vystudoval přírodovědný obor na Filozofické fakultě č[PČ1] eské univerzity v Praze, v roce 1905 složil rigorózum z botaniky a filozofie. Krátce působil jako profesor učitelského ústavu v Jičíně a Příbrami, posléze se přesunul do Brna, kde vyučoval od roku 1922 jako docent, 1927 mimořádný profesor a 1936 řádný profesor dendrologie, fytopatologie a lesnické bakteriologie na lesnickém odboru Vysoké školy zemědělské. V letech 1929–1930 byl děkanem lesnického odboru. Podnikl celou řadu botanicko-sběratelských cest, kromě jiného byl i předsedou Svazu pro ochranu přírody a domoviny na Moravě. Profesor Bayer se zasloužil o zřízení řady přírodních rezervací v okolí Brna, založil také arboretum ve Křtinách.

Za druhé světové války se zapojil do odboje vysokoškolských pedagogů. Dne 23. prosince 1941  byl zatčen gestapem, vězněn v Brně v Kounicových kolejích a odtud odvezen do koncentračního tábora Mauthausen, kde 23. února 1942 zemřel.

prof. Ing. Dr. Rudolf Haša, Dr. Techn. H.c. (1881–1963)

Po absolvování lesnického odboru Vysoké školy zemědělské ve Vídni v roce 1910 nastoupil na místo profesora Vyššího lesnického ústavu v Písku, v roce 1912 se stal doktorem zemědělských věd. V roce 1919 byl jmenován řádným profesorem pro obor lesnické ekonomie a odešel do Brna na tehdy zřízenou Vysokou školu zemědělskou. Prof. Haša zde zastával řadu akademických funkcí. Byl třikrát zvolen rektorem a dvakrát děkanem lesnického oboru. Byl také pověřen zřízením a vedením Oddělení lesnické ekonomie Státních výzkumných ústavů lesní produkce v Brně. Mimořádně významná byla činnost prof. Haši na Školním lesním statku; u příležitosti oslav 50. výročí založení Lesnické fakulty v Brně byl na Školním lesním podniku Masarykův les ve Křtinách této osobnosti odhalen památník v blízkosti vzrostlého smíšeného porostu buku s modřínem nazývaného „Hašova svatyně“.

prof. Ing. Dr.h.c. Josef Opletal (1863–1953)

Prof. Ing. Dr.h.c. Josef Opletal byl vynikající lesnický odborník s bohatými zkušenostmi s řízením lesních majetků, morálně silný státní úředník, zastánce řádného hospodaření v lesích. Vystudoval lesnický odbor Universität für Bodenkultur ve Vídni (1883–1886). Přes třicet let (1887–1919) pracoval u státem řízeného Řecko-orientálního náboženského fondu v Bukovině, kde bylo za jeho působení postaveno 230 km lesních železnic, více než 400 km lesních silnic a  tisíce kilometrů loveckých stezek. V letech 1919–1921 byl přednostou Ředitelství státních lesů a statků v Banské Bystrici a následně prvním generálním ředitelem Státních lesů a statků ČR (1921–1923). Stál u zrodu Vysoké školy zemědělské v Brně, vybudoval a byl ředitelem a profesorem Ústavu těžby lesní (1923–1936) Lesnické fakulty, mj. vybudoval unikátní Lesnický Slavín, byl i děkanem Lesnické fakulty a rektorem VŠZ v Brně.

prof. Ing. Antonín Dyk (1871–1952)

Prof. Ing. Antonín Dyk byl děkanem lesnického odboru ve dvou funkčních obdobích (1926/27 a 1935/36) a v letech 1936/37 rektorem Vysoké školy zemědělské. Objevil a rozpracoval originální metodu kontroly bekyně mnišky, která byla později nazvána Dykova-Ambrosova. Zasloužil se o všestranný rozvoj československé myslivosti. Byl jedním ze zakladatelů Československé  myslivecké jednoty (1923), v jejímž čele stál v letech 1927–41. V roce 1934 vydal knihu Malá myslivost, která později vyšla v dalších šesti vydáních. Zkomponoval lovecké signály, které jsou u nás používány dodnes.

prof. Ing. Josef Konšel, dr.h.c. (1875–1958)

Po maturitě na gymnáziu v Kroměříži v roce 1893 odešel na Bohosloveckou fakultu v Olomouci, kde byl roku 1897 vysvěcen na kněze. Poté vystudoval lesnický odbor Universität für Bodenkultur ve Vídni. V roce 1901 nastoupil jako referent ústředního ředitelství arcibiskupských statků v Kroměříži, kde zůstal 21 let.

Od roku 1922 byl Josef Konšel jmenován prvním řádným profesorem lesní tvorby, pěstění a nauky o lesních stanovištích na Vysoké škole zemědělské v Brně. Vybudoval a vybavil pomůckami a knihovnou fakultní Ústav pěstění lesů, a také Státní výzkumný ústav pro pěstění lesů a lesnickou biologii, stál v čele našeho lesnického výzkumu v oblasti pěstění lesa. V letech 1927/1928 a 1932/1933 byl zvolen děkanem Lesnické fakulty a v letech 1933/1934 rektorem.

Vydal řadu knih, např. Nauka o lesních stanovištích (1923), Švýcarskými lesy (1925), Lesnické pokusnictví pěstební (1928) a především nadčasovou učebnici Stručný nástin tvorby a pěstění lesa v biologickém ponětí (1931).

prof. Dr. Ing. Gustav Artner (1890–1967)

Prof. Dr. Ing. Gustav Artner byl významný lesnický odborník s bohatými praktickými zkušenostmi při řízení lesnického hospodaření, jak ve státní sféře, tak i nestátních lesnických subjektů. Po vystudování vídeňského lesnického odboru (1910–1914) byl jako voják účasten 1. světové války. Poté jej přijalo české ministerstvo zemědělství (1919–1936), u něhož pracoval na různých pozicích u státních lesnických subjektů, mj. i jako přednosta Správy státních lesů v Adamově (Školní lesní statek Masarykův les, 1927–1936). Za své odborné zásluhy dosáhl titulu vrchního lesního rady. Na brněnské Lesnické fakultě působil v letech 1927–1962, v různých postech, zvláště jako ředitel a profesor Ústavu lesní těžby a lesního průmyslu (1936–1962). Byl i děkanem lesnického odboru. Ve výzkumu se zaměřil na rozvoj manuálních i mechanizovaných pracovních postupů v lesní těžbě, studoval např. dřevorubecké sekery.    

prof. RNDr. Ing. Alois Zlatník, DrSc. (1902–1979)

Studoval na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy a krátce i ve Švýcarsku a Francii. V roce 1928 se stal asistentem na Lesnické fakultě Vysoké školy zemědělské v Brně. V roce 1941 přebral po Augustu Bayerovi vedení dendrologického ústavu. Po válce byl jmenován profesorem, v letech 1949–1950 byl děkanem lesnického odboru. Od roku 1942 byl posledním předsedou Svazu na ochranu přírody a domoviny na Moravě a ve Slezsku, začátkem 50. let jej totiž komunisté zrušili.

Základy geobiocenologie začal profesor Zlatník budovat už ve dvacátých letech, kdy poprvé zavítal do pralesovitých lesů Podkarpatské Rusi. Díky dalším výzkumům precizoval lesnickou typologii, která umožňuje stanovit i v člověkem pozměněných lesích původní dřevinnou skladbu. Od počátku své dráhy navrhoval sítě chráněných území: pro Podkarpatskou Rus, Beskydy i Slovensko, většina se bohužel nezrealizovala. Se svou ideou uspěl na školním lesním podniku ve Křtinách, kde bylo na jeho návrh pro přirozený vývoj vyčleněno 18 území o výměře přes 800 hektarů.

prof. Ing. Otakar Polák (1907–1987) 

V roce 1928 vystudoval obor lesního inženýrství při ČVUT v Praze. V letech 1935 až 1939 pracoval na taxačním oddělení Ředitelství státních lesů v Liptovském Hrádku. Od roku 1946 na státním plánovacím úřadu budoval samostatný lesnický odbor, jehož byl jmenován přednostou. V roce 1951 se stal docentem lesnické politiky a plánování lesního hospodářství na Lesnické fakultě VŠZ v Brně; v roce 1960 byl jmenován řádným profesorem ekonomiky lesního hospodářství. Téhož roku byl zvolen děkanem. Ve své vědecké práci se prof. Polák zabýval ekonomickými aspekty hospodářských způsobů a ukazatelů přírodních podmínek lesní výroby. Na úseku výzkumu objasnil teoretická východiska hodnocení ostatních užitečných funkcí lesa, kde mj. poukazoval na nezbytnost rajonizace lesů podle ekonomických kritérií a na prohloubení účinnosti hospodářsko-úpravnického plánování.

prof. Ing. Ferdinand Müller (1874–1948)

Prof. Ing. Ferdinand Müller byl vynikající odborník na hrazení bystřin, proponent alpské školy hrazení bystřin. Působil v Linci a Zell am See. V roce 1905 se vrátil do Čech a dále projektoval jako vedoucí stavební správy pro hrazení bystřin v Praze hrazenářské práce na Těšínsku, Slapech, Bechyni a v povodí Bečvy. Po roce 1920 byl jmenován řádným profesorem a ředitelem ústavu inženýrských staveb lesnických VŠZ. Dvakrát byl zvolen děkanem lesnické fakulty (1922–1923, 1930–1931), v letech pak 1924–1925 rektorem Vysoké školy zemědělské v Brně.

prof. Dr. Ing. Leo Skatula (1889–1974)

Prof. Dr. Ing. Leo Skatula byl vynikající odborník na hrazení bystřin, proponent alpské školy hrazení bystřin, autor komplexního biotechnického konceptu leso-inženýrských opatření v povodích.

Absolvoval obor lesního inženýrství na proslulé Hochschule für Bodenkultur. V říjnu 1919 byl přijat do lesnickotechnické státní služby hrazení bystřin v Brně. V březnu 1939 byl přeložen k Zemskému úřadu v Praze a později se stal vedoucím služby LTM-HB v Čechách. V roce 1939 byl ustaven suplentem na Lesnické fakultě VŠZ v Brně. K 1. říjnu 1945 byl jmenován profesorem pro obory inženýrských staveb lesnických a hrazení bystřin. Ve funkčním období let 1948–49 zastával funkci děkana Lesnické fakulty.

RNDr. Ing. Jaroslav Lemarie (1899–1978)

RNDr. Ing. Jaroslav Lemarie působil v letech 1921–1941 na Ústavu ochrany lesů a myslivosti, nejprve jako asistent a po odchodu prof. Dyka v roce 1939 jako prozatímní vedoucí ústavu. V roce 1941 přešel do lesnického provozu. Od roku 1947 ředitel obnovených Státních výzkumných ústavů lesnických v Banské Štiavnici na Slovensku, v letech 1953–1960, pracoval na detašovaném pracovišti Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti v Brně. Autor významných prací o hmyzích škůdcích borových porostů.

prof. RNDr. Ing. et Ing. Oktavián Farský (1893–1969)

Prof. RNDr. Ing. et Ing. Oktavián Farský byl zaměstnán od roku 1920 ve fytopatologické sekci Zemského výzkumného ústavu zemědělského v Brně, v letech 1932–1933 byl ředitelem lesů a statků fy Baťa ve Zlíně, poté působil až do roku 1939 jako inspektor lesů na velkostatcích v Sedlici a ve Strakonicích. Od roku 1945 působil na Ústavu ochrany lesů a myslivosti. V letech 1948/48 byl děkanem lesnického odboru. Publikoval přes 250 prací z oboru ochrany lesů, myslivosti, ovocnářství aj. S prof. RNDr. Josefem Kratochvílem popsal nový biologický druh – třásněnku modřínovou (Taeniothrips laricivorus Krat. et Far.).

prof. Ing. Dr. techn. Alois Tichý (1879–1958)

Po maturitě na Zemské vyšší reálce v Prostějově vystudoval v letech 1899–1905 Vysokou školu technickou v Brně, obor stavební inženýrství, učební běh pro vzdělání zeměměřičů. Poté pracoval na různých pozicích, než byl v září 1920 jmenován docentem nižší geodézie na nově vzniklé Vysoké škole zemědělské v Brně. V letech 1923/24, 1931/32 a 1939/45 byl děkanem lesnického odboru.

Po uzavření českých vysokých škol byla i VŠZ zbavena pedagogické činnosti a obsazena gestapem. Prof. Tichý se stal ředitelem Ústavu geodézie a věnoval se zejména katastrálnímu „novoměřickému“ mapování území města Adamova a pracím ve výzkumné stanici. Během druhé světové války přišel také do styku s leteckou fotogrammetrií, kterou využil později pro zaměřování lesa. Po válce byl znovu pověřen vedením Ústavu geodézie na Vysoké školy zemědělské v Brně.

prof. Ing. Dr. Dr. h. c. Bohumil Doležal, DrSc. (1911–2000)

Vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Brně, odbor lesního hospodářství. Studium ukončil v roce 1933 a ihned nastoupil na stipendijní pobyt na Ecole Nationale des Eaux et Forets v Nancy. Po návratu z Francie byl zaměstnán do roku 1950 u Československých státních lesů. V roce 1953 přešel na lesnickou fakultu VŠZ v Brně, kde byl v roce 1957 jmenován profesorem pro obor hospodářská úprava lesů.

Vědecká a publikační činnost profesora Doležala byla mimořádně obsáhlá – věnoval se problematice prostorové a časové úpravy, typizaci lesních porostů a hospodářsko-úpravnickému plánování. V roce 1970 pak publikoval koncept „Brněnské školy hospodářské úpravy lesů“. V ní formuloval své přírodovědně technologické pojetí lesa a z něho vyplývající hospodářskou soustavu. Důležitá byla i jeho mezinárodní spolupráce mimo jiné jako expert FAO, či jako jeden z autorů šestijazyčného slovníku hospodářské úpravy lesů, který IUFRO vydala v roce 1990.

prof. Ing. Klement Rejšek, CSc. (1963–2017)

Vystudoval Lesnickou fakultu Vysoké školy zemědělské v Brně. V roce 1996 byl jmenován docentem v oboru Lesnická geologie a pedologie, v roce 2012 pak profesorem oboru ekologie lesa. Byl excelentním učitelem oblíbeným nejen u studentů, ale i u široké veřejnosti. Ve své výzkumné činnosti se zaměřoval především na lesnickou pedologii, půdní biologii, stanovištní ekologii a aplikovanou geologii

Je autorem a spoluautorem více jak stovky publikací z toho např. knihy Atlas krajiny, vytvořil několik učebních textů a podílel se na tvorbě online studijních opor pro studenty. Poslední knihou prof. Ing. K. Rejška, CSc. je již posmrtně vydaná monografie Nauka o půdě, kterou psal spolu s kolegou doc. Ing. Radimem Váchou, Ph.D.

prof. Ing. Radomír Mrkva, CSc. (1934–2018)

Radomír Mrkva nastoupil po praxi v lesním provozu a práci ve Výzkumném ústavu lesního hospodářství a myslivosti Zbraslav nad Vltavou v roce 1964 na Ústav ochrany lesů jako asistent v oboru ochrana lesa. Po prověrkách počátkem 70. let byl přeřazen na Ústav ekologie lesa, kde působil až do roku 1990, kdy se vrátil zpět na Ústav ochrany lesů, který v letech 1994–1998 vedl. Ve vědecké práci se orientoval na lesnickou entomologii (především na úlohu hmyzu v přirozených lesních ekosystémech, zvláště ve fázi generační obměny), škody v lesích způsobené abiotickými činiteli se zvláštním zřetelem na škody imisemi, škody zvěří a řešení nerovnováhy mezi hospodařením lesnickým a mysliveckým, možné dopady klimatické změny na zdravotní stav dřevin.

prof. Ing. et Ing. h. c. Josef Hromas, CSc. (1935–2012)

Josef Hromas pracoval na Lesnické fakultě od roku 1959, nejprve jako asistent a odborný asistent, od roku 1981 jako docent a v roce 1990 jmenován prvním profesorem myslivosti v tehdejším Československu. Stál u zrodu Ústavu myslivosti, uznání doktorského studia v oboru Myslivost a významně se zasloužil o vybudování výukových sbírek myslivosti a mysliveckého výukového areálu MZLU v Lednici. Byl klíčovou osobností ve formování porevoluční myslivosti v ČSR a ČR, dlouholetým předsedou Českomoravské myslivecké jednoty, místopředsedou Mezinárodní rady pro myslivost a ochranu zvěře CIC, členem správní rady Evropské federace mysliveckých svazů FACE a předsedou Ústřední hodnotitelské komise. Jeho vědecká práce se orientovala především na biologii a zoologii naší zvěře, zejména spárkatých druhů zvěře. Svou publikační a přednáškovou činností významně přispěl k šíření moderních poznatků o myslivosti mezi naší, ale i zahraniční, odbornou i laickou veřejností.

doc. Ing. Antonín Buček, CSc. (1942–2018)

Absolvoval Lesnickou a dřevařskou fakultu VŠZ v roce 1966 obhájením diplomové práce o přirozeném zmlazení jedle v různých lesních typech Beskyd pod vedením profesora Aloise Zlatníka. Po absolutoriu jen krátce působil v lesním provozu, potom tři roky jako specialista stanovištního průzkumu v Ústavu pro hospodářskou úpravu vojenských lesů a statků. Roku 1972 nastoupil do Geografického ústavu Československé akademie věd v Brně. Na tomto předním krajinovědném pracovišti spolupracoval zpočátku na tvorbě biogeografických map v intencích geobiocenologické školy profesora Zlatníka. Poté téměř 20 let úspěšně vedl oddělení životního prostředí, zabývající se výzkumem a kritickým hodnocením rozmanitých antropických vlivů (zejména výstavby velkých technických děl) na krajinu. Po zrušení Geografického ústavu začátkem 90. let odešel na svůj rodný „Ústav lesnické botaniky, dendrologie a typologie“, kde působil až do konce života. Kromě jiného inicioval obnovu a rozvinul opakovaný výzkum legendárních pralesních polygonů profesora A. Zlatníka v Ukrajinských Karpatech. Jako jeden z prvních u nás se odborně věnoval posunu vegetační stupňovitosti lesů v důsledku globální změny klimatu.

prof. Ing. Emil Klimo, DrSc. (1930–2016)

Prof. Ing. Emil Klimo, DrSc. byl světově uznávaný odborník v oblasti pedologie a lesnické ekologie. Významně se zasloužil o vznik a rozvoj Ústavu ekologie lesa, 25 roků působil v pozici vedoucího ústavu a zástupce vedoucího pro zahraniční spolupráci. V odborné činnosti byl průkopníkem rozvoje nových metod ekologického výzkumu a formuloval zásadní výzkumné programy ústavu po jeho založení i v průběhu jeho existence. Zásadním způsobem se podílel na rozvoji mezinárodní spolupráce v rámci programů UNESCO, IUFRO, EFI a bilaterární spolupráce. Za svoji práci obdržel řadu významných ocenění v ČR i v zahraničí.

prof. Dr. Ing. Bohuslav Polanský (1901–1983)

V letech 1920ؘ–1924 vystudoval lesnický odbor Vysoké školy zemědělské v Brně (VŠZ). Po té pracoval v různých pozicích v lesnické praxi a výzkumu. V říjnu 1946 se stal profesorem a definitivně přešel na Lesnickou fakultu, v akademickém roce 1950/51 byl děkanem fakulty. Publikoval desítky původních vědeckých prací a několik set odborných článků, zásadními jsou učebnice Příručka pěstění lesů (Brno, 1947), Za lepší výchovou lesních porostů (Praha, 1954) a Pěstění lesů (I a II, 1955, 1956) vypracované kolektivem autorů lesnických fakult v Praze, Brně a Zvolenu za jeho vedení. Zabýval se především aplikovanou lesnickou dendrologií, zdůrazňoval nutnost pěstování smíšených porostů se zastoupením nejen hlavních dřevin, ale i vedlejších, potřebných pro preventivní ochranu lesa.

prof. Ing. arch. Jindra Halabala, CSc. (1929)

Jindra Halabala absolvoval Fakultu architektury na VUT v Brně. V roce 1968 byl habilitován docentem architektury v oboru interiérové tvorby. V této době se také významně podílel na terénním zaměřování lidové architektury (3000 staveb a 15 000 průzkumů).

Po vynuceném odchodu z domovské fakulty na Slovensko se jako samostatný výtvarník věnoval návrhům nábytku, tvorbě veřejného interiéru a dalším tvůrčím počinům. Po politické rehabilitaci byl v roce 1990 jmenován profesorem. Od roku 1995 do 2008 působil na Ústavu nábytku designu a bydlení Mendelovy univerzity v Brně, kde výrazně pomohl k etablování nového vysokoškolského studia nábytkového inženýrství.

akad. arch. František Vrána (1934–2013)

František Vrána byl vynikajícím architektem a pedagogem a současně i skromným člověkem, který dlouhá léta působil ve Vývoji nábytkářského průmyslu v Brně a patřil vždy ke skupině progresivních návrhářů, kteří v druhé polovině 20. století reagovali na mezinárodní vývoj oboru. Architekt Vrána ovlivnil rovněž několik generací adeptů výtvarných oborů v Brně jako učitel na zdejší střední škole uměleckých řemesel a v devadesátých letech také na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně na Katedře výtvarné výchovy. Od roku 1993 rovněž pracoval na Mendelově zemědělské a lesnické univerzitě, na Ústavu nábytku a speciálních výrobků ze dřeva, který se posléze přejmenoval na Ústav nábytku, designu a bydlení.