Výzkumem pařeziny, nebo také výmladkového nebo nízkého lesa, se zabývají už pátým rokem botanici, pedologové a další vědci Lesnické a dřevařské fakulty. Výmladkový les vzniká zpravidla po těžbě stromu tak, že z místa jeho pařezu nebo kořenu začnou vyrůstat nové kmínky. Vědci zjišťují, jak různé druhy kdysi tradičního hospodaření působí na stav lesa. Pokusy provádí na experimentálních plochách v lokalitě Hradisko na území Školního lesního podniku Masarykův les Křtiny.

Na experimentálních plochách rozkládajících se nad Bílovicemi nad Svitavou odborníci simulují v pařezině historicky prováděné činnosti, a to pro výzkumné i výukové účely. „Na jedné části máme tzv. čistou pařezinu s výstavky, což jsou stromy semenného původu, které byly na ploše ponechané bez dalších účinků simulujících takzvané tradiční hospodaření. Na další je pařezina, kde se zároveň hrabe, na další probíhá i lesní pastva ovcemi. Na některých plochách provádíme pouze jednu činnost, ale máme i plochy, kde probíhají všechny činnosti zároveň,“ vysvětluje Jan Kadavý z Ústavu hospodářské úpravy lesů a aplikované geoinformatiky. 

Ve výmladkových lesích se po staletí tradičně hospodařilo. „Kromě toho, že se pařezina využívala jako zdroj palivového dříví, tak bylo zcela normální, že se tam pohyboval dobytek, čili tam probíhala pastva, hrabání steliva, travařilo se, tedy vysekávala se tráva pro potravu dobytka,“ vypočítává Kadavý. Tyto činnosti byly prováděny pro lesní ekosystém často až na hranici únosnosti.

Botanici na experimentálních plochách po odtěžení porostů, a tedy výrazném prosvětlení plochy, zaznamenali prudký nárůst počtu druhů rostlin v bylinném patře. Po počátečním průměrném počtu 17 druhů jich napočítali i více než 100. „Experiment ukázal, že ačkoli druhů přibylo, zvýšila se rozmanitost a objevily se některé vzácné rostliny, tak jiné zase vymizely, protože byly vázány na tmavší lesy, které tam byly před těžbou,“ popisuje Michal Friedl z Ústavu lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie.

Po druhé světové válce začala rozloha pařezin prudce klesat, začala být vnímána negativně, až upadla v zapomnění. Teprve před 15 až 20 lety začali toto téma znovu otevírat biologové a především entomologové. „Všimli si, že krajina je ochuzená o nejrůznější druhy hmyzu, především motýly, a začali si klást otázku proč. Došli k závěru, že to má souvislost s úbytkem pařezin. Řada těchto motýlů je vázaná na poloprosvětlené lesy. To byl první impulz, proč se o pařezinách začalo zase mluvit,“ vysvětluje Friedl.

Zda je pařezina rizikovou formou hospodaření zkoumají i pedologové. Za rizikový je podle nich považován především souběh těchto tradičních činností, které člověk v lese neřízeně prováděl, nikoliv pařezina samotná. Devastující pro lesy bylo v historii hrabání steliva. „Zatímco při těžbě dřeva z lesa odvážíme biomasu na živiny de facto chudou, stelivo, tedy opad, který se používal jako podestýlka pod hospodářská zvířata, je na živiny mnohem bohatší,“ srovnává Aleš Kučera z Ústavu geologie a pedologie. S odvozem tohoto opadu les přišel o významnou organickou vrstvu, pro niž je typický tolik důležitý bující mikrobiální život.

„Při zakládání pařeziny vyprodukují výmladky, které vyrostou z pařezů, velké množství biomasy díky stále aktivnímu a rozvinutému kořenovému sytému. Častým argumentem proti pařezinám tak bylo právě výrazné ochuzení lesa o živiny, které se ale s opadem listí každý rok navracejí zpět do půdy,“ doplňuje Kučera. Pro pedology je pět let experimentu příliš krátká doba na vyvození větších závěrů.

Dendrometrická data, kdy je měřen přírůst stromů, jak rychle se dostaví, jak je velký, kdy kulminuje a kdy začne klesat, prozatím potvrzují závěry starších prací týkající se výmladkových lesů prováděných na území ŠLP Křtiny. Výstavky v pařezině po uvolnění do čtvrtého roku přirůstají a následně jejich přírůst klesá. U pařeziny se potvrdil předpoklad, že s narůstající intenzitou experimentálních činností roste i počet nových jedinců – výmladků, což souvisí s podnícením jejich regenerační schopnosti. Sběr dat i v tomto případě pokračuje. 

Dosavadní zjištění naznačují, že na hospodaření v pařezině není důvod pohlížet jako na zkázu pro lesní ekosystém. Vědci jsou rozhodnutí ve výzkumu a shromažďování dat pokračovat i nadále. Čím déle budou měření a srovnávání provádět, tím budou jejich závěry průkaznější.

První doklady o hospodaření v pařezině, tehdy ještě neuvědomělém, pochází z neolitu, mladší doby kamenné. Lidé v té době využívali dřevo, které měli na dosah, teprve poté zjistili, jak funguje princip obnovy, v případě výmladkových lesů vegetativní obnovy, výmladků z kořenového systému. Plně uvědomělé výmladkové hospodaření spadá do 17.–18. století. Vrchol ve střední Evropě nastává v 18. stol. a naopak zlom, kdy více než po „rychlém“ dřevě, kdy na kvalitě příliš nezáleží, se lidé poohlíží po silných kmenech ke stavebním účelům, nastává v 19. stol. Roli sehrál i objev kamenného černého uhlí. V tu chvíli se může „nadechnout“ i pařezina a les obecně. Nezbytnou se na druhé straně pro zdravé odrůstání lesa stává početní regulace zvěře.  

Kontaktní osoby pro více informací: Ing. Michal Friedl Ph.D., Ústav lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie, +420 605 746 875, michal.friedl@mendelu.cz; doc. Dr. Ing. Jan Kadavý, Ústav hospodářské úpravy lesů a aplikované geoinformatiky, +420 605 162 258, jan.kadavy@mendelu.cz; Ing. Aleš Kučera Ph.D., Ústav geologie a pedologie, ales.kucera@mendelu.cz